PCA (Person-centered Approach) je psychoterapeutický směr vyvinutý americkým psychologem Carlem Rogersem ve druhé polovině 20. století. Tento přístup je založen na hluboké důvěře v přirozenou tendenci člověka k seberealizaci a sebepoznání. Základními principy PCA jsou empatie, nepodmíněná pozitivní ohlasy a kongruence.
Empatie: Terapeut věří, že klíčem k úspěšné terapii je schopnost vcítění se do prožívání a perspektivy klienta. Empatické porozumění a akceptace klientových emocí jsou základními pilíři PCA. Terapeut aktivně naslouchá klientovi, snadno se vžívá do jeho situace a respektuje jeho pocity.
Nepodmíněná pozitivní ohlasy: V rámci PCA terapeut poskytuje klientovi bezpodmínečnou pozitivní zpětnou vazbu a podporu. To znamená, že klient je akceptován bez ohledu na to, co říká nebo dělá. Nepodmíněná pozitivní ohlasy vytváří prostředí bez odsuzování, kde klient může prozkoumávat své pocity a myšlenky bez strachu z odsudku.
Kongruence: Terapeut pracuje na zachování kongruence, což znamená souladu mezi tím, co terapeut cítí, myslí a jak jedná. Kongruentní terapeut je autentický a transparentní ve svém vztahu k klientovi, což vytváří prostředí důvěry a bezpečí.
PCA je názorně ilustrováno přirovnáním ke květině, která pod vlivem vhodného prostředí rozkvétá. Terapeut poskytuje klientovi podmínky, které mu umožňují projevit svůj potenciál a růst. Věří, že klient má v sobě zdroje a sílu k řešení svých problémů a že terapeut je spíše průvodcem na cestě k samorozvoji, než osobou poskytující rady a řešení.